Jak vzniká ne-moc aneb Pravdivost srdce

Stále nemohu této bezohlednosti lidí uvěřit.
Zatím takto nastavené kolektivní vědomí lidí nemůže přinést
vnitřní klid jednotlivci.
Vzbuďme se, prosím…
∞∞∞∞∞∞∞∞
Upřímnost sám k sobě…
Proč jste v neupřímných vztazích?
Proč se podvádíte?
Proč si lžete?
Kvůli dětem zůstáváme ve vztahu? Kvůli hypotéce, majetku?
Těm nejcennějším tvorům, dětičkám, o kterých tvrdíte, že je
tak milujete, každý den servírujete dávku neupřímnosti.
Oni nic říkat nemusí, ale cítí z vás, že váš vztah nevyživuje
vaši duši.
A pak se jako rodiče divíte, že vaše děti jsou často nemocné,
nemohou se doslova nadechnout.
Tak si ty děti hledají své první partnery a vztah založí opět na
neupřímnosti, na tom, co se tak dokonale naučili od vás.
∞∞∞∞∞∞∞∞
Náš postoj k nemocem
Přecházíme naše nemoci a nevěnujeme jim pozornost.
K našemu autu se chováme často uctivěji nežli k našemu tělu.
Dejme tomu, že v našem autě dojde olej. Svítí kontrolka oleje
a každý, kdo chce používat své auto ještě déle, tak ví, že je
třeba jet k nejbližší pumpě a olej doplnit. Ale najde se chytrák,
který si řekne, že na to pěkně vyzraje. Žádný olej dolévat
nebude a vyšroubuje kontrolku signalizující nedostatek oleje…
A jede dál, nic nevidí, nic nesvítí… Blázen, asi si řeknete,
daleko nedojede. A přesto stejnou věc děláme se svým tělem,
kdy místo, abychom pochopili význam našeho onemocnění,
zajdeme do lékárny a něco za velké peníze zblajzneme.
Ne vždy je naše tělo ochotno se vzdát hned kontrolky a
častokrát zkouší jinými, daleko naléhavějšími způsoby předat
nám informaci o našem postoji.
Jdeme na to od lesa, jdeme k lékaři, důvěřujeme mu, on
nejlépe ví, co s naším tělem není v pořádku. A on samozřejmě
ví. Nepomohou-li léky, vyřízneme to a tak dál.
Nepohodlný orgán musí pryč, je přece porouchaný.
A naše zoufalé a nevyslyšené tělo hledá další kontrolku…
∞∞∞∞∞∞∞∞
Buďte hlavní hvězdou svého života.
Nebo vás baví hrát stále vedlejší role ve svém vlastním životě?
Každý máte svůj jedinečný dar a nadání a je jen na vás, jestli jej
budete sdílet s celým světem.
Není už nač čekat a stále se vymlouvat, že něco nejde, že ještě
není ten pravý čas.
Čeho se nikdo nikdy neodvážil, toho vy se odvažte.
Co ještě nikdo nikdy neřekl, tak vy vykřičte do světa.
Uvažujte a myslete tak, jak se nikdo ještě neodvážil.
Udělejte to, nad čím se každý cítí být bezradný.
∞∞∞∞∞∞∞∞
Víra roste, když jednáte, aniž znáte předem daný výsledek.
Někdy je to světýlko naděje hodně hluboko uvnitř vás, ale je tam
stále s vámi.
Někdy se stačí podívat, jakým světlem jste přišli zdobit tento
svět…
∞∞∞∞∞∞∞∞
Biodoba… Vše se nám tak nějak pomátlo, Bio jídlo, eko drogerie.
Jsou však vaše myšlenky Bio?
To je to, co by nás opravdu mělo zajímat…
Otravujete si své emoční tělo soustavně a je otázkou času, kdy
fyzické tělo to už nezvládne. Ono vás prostě jen poslechne, co
mu dokola připomínáte.
Buňky vašeho těla sarkasmu nerozumí. Cokoli řeknete o sobě, to
udělají.
Nemoc si pěstujete několik let svým vlastním přičiněním.
A završíme to sebelítostí, jako takovou šlehačkou nad tím vším.
Děti své takto denně zásobujete a ono to začíná drobnostmi.
Máme tu další oblíbené věty a slova.
„Jsem blbá, zase jsem to podělala.“
„Se na sebe už nemůžu dívat.“ … zvlášť oblíbená věta po ránu
a na váze…
„Jsem neschopný.“
„To nedokážu.“
„Jsi normální?“
„Musíš!“
„Dělej!“
„Chvátej!“
„Už jsem tam měla být, kvůli Tobě přijdeme pozdě!“
„Zmiz mi z očí!“